Určitě jste už slyšely i četly mnohokrát, že bychom se měly mít rády takové, jaké jsme. Třeba už jste zkoušely stát před zrcadlem a říkat si, jak milujete svou celulitidu, nebo tuk na břiše…a dost možná vám to nefungovalo. Víte proč? Protože „mít ráda a líbit se“, není totéž…
Myslím si, že mít se ráda i se 100 kily navíc je naprosto v pořádku, ale v pořádku je i to, když si řeknu, že si mi ta nadváha vůbec nelíbí. Někdy máme pocit, že pokud se nám na sobě něco nelíbí, tak se nemáme rády a tak se snažíme samy sebe přesvědčit o tom, že milujeme ta stehna plná celulitidy, abychom měly dobrý pocit, že naplňujeme očekávání společnosti. Proč společnosti? Protože ten, kdo by veřejně prohlásil, že se nemá rád, nebo že má nízké sebevědomí, je mnohem zranitelnější a společnost tak k němu „chtě-nechtě“ i přistupuje, často podvědomě.
Navíc tím, že se přesvědčuji o něčem, o čem vím, že to není pravda, si škodím mnohem víc. V prvé řadě mě to stojí mnoho energie, je to vyčerpávající a zároveň si zbytečně dělám překážky na cestě za řešením. Ve chvíli, kdy si otevřeně přiznám, že se mi, například, moje břicho vůbec nelíbí, je to prvním krokem k tomu, začít s tím něco dělat.
A jak je to tedy s tím „mít se ráda“?
Mít ráda sama sebe je základ a o tom není pochyb. Je podle mě ale dobré stavět tento pocit na něčem, co není pomíjivé, ale naopak stálé. Vzhled je velice pomíjivý… stejně tak i peníze, postavení, moc… Co je ale stálé a na co mnohdy zapomínáme je charakter… Jste dobrou mámou, manželkou, dcerou, sestrou…? Máte soucit s ostatními a pokud je to jen trochu možné, ráda pomůžete? To je přeci „sakra“ silný důvod proto, abyste si samy sebe vážily a měly se rády.
I ty pomíjivé věci se, samozřejmě, do jisté míry na našem sebevědomí podílejí, ale neměla by na nich stát naše „sebeláska“. Pokud někoho milujeme, tak ho nepřestaneme milovat jen proto, že přibral nějaké kilo navíc… Když to vezmu do extrému, tak ho nepřestaneme milovat ani kdyby přišel o nohy, o všechny peníze, nebo o vysoké postavení…nebo ano? Pokud ano, tak to není láska, ale nějaká její pseudo podoba.
Jak docílit harmonie?
Podle mě je nejvíce disharmonický vnitřní boj a pokud jej přestanu vést, rozhodně se mi uleví. Začala bych tedy upřímností sama k sobě. Něco se mi na mě nelíbí? Ano, i to je přeci v pořádku. Dá se to změnit? Ano? Tak to je báječné a můžu na tom začít pracovat… Místo toho, abych tu energii vložila do sebeklamu, raději ji vložím do změny. Nemusí to být jen změna vzhledu, ale někoho může trápit, že mluví špatně anglicky, nebo že nedostudoval školu… i na tom se dá přeci pracovat…
Druhým krokem je podle mě uvědomění si svých vlastních hodnot, svého charakteru. Zkuste se třeba zeptat svého manžela, dětí, rodičů, nebo někoho, kdo vás miluje na to, proč… Proč vás miluje? Jsem si jistá, že toho nebude málo.
Závěrem
Moje prababička vždy říkala „krása pomine, povaha zůstane“ a podle mě je v tom to poselství, nestavět lásku jakéhokoliv typu k pomíjivým věcem, ale k těm stálým a neměnným. Zastávám názor, je nejlepší rovnováhou je „MÍT SE RÁDA A PRACOVAT NA SOBĚ“.
A jestli máte chuť, začít na sobě pracovat hned, tak se s námi do toho můžete rovnou pustit 🙂 Více info ZDE
Komentáře